dne 25. května 2007 vznikají stránky této městské části. Pro začátek pár informací od jedné velmi šikovné studentky z Univerzity Karlovy. Pokud máte jakýkoliv dotaz, neváhejte se zeptat na hostivar zavinac hostivar.cz
CHARAKTER MÍSTA
STRUČNÁ HISTORIE HOSTIVAŘE
PŮVOD NÁZVU
HRADIŠTĚ A STARÁ SÍDLIŠTĚ
KOSTEL STĚTÍ SV. JANA KŘTITELE
TOULCŮV DVŮR
SOUBOR DOMŮ, HOSPODÁŘSKÝCH DVORŮ A USEDLOSTÍ
HŘBITOV
HOSTIVAŘSKÁ ŠKOLA
Katastr Hostivaře se nachází v jihovýchodní části Prahy na mírných svazích otevřeného údolí Botiče. Pokrývá 817 ha a nachází se v rozmezí 225 až 310 m nad mořem. Od roku 1983 je Hostivař památkové ochranné pásmo a od roku 1993 je vesnickou památkovou zónou. Z přírody zde zaujme druhová rozmanitost ptactva a květeny, nalezneme zde věkovité i nově vysazené porosty i části téměř nenarušené přírody.
Přírodní osu území představuje potok Botič. V minulosti byly pro toto území charakteristické rozlehlé dubové a habrové lesy, v údolních nivách pak zamokřené luhy, olšiny a někde i těžko prostupné močály. Mimořádný rozvoj Prahy si ale stále vyžadoval větší spotřebu dřeva jako stavebního materiálu a topiva, a tak území lesů postupně nahrazovaly pole a louky. K náhradám škod došlo až ve 20. století postupným osazováním rozsáhlých ploch.
Hostivař má i svůj chráněný přírodní výtvor - Meandry Botiče (vyhlášený r. 1968). Nachází se na katastrálním území Hostivaře a Záběhlic a má výměru 6,7 ha. Meandrující Botič je výjimečně zachovanou ukázkou přirozeného toku s bohatým a hodnotným břehovým porostem. Celek tvoří cenný ekosystém v němž převažuje výskyt řady chráněných druhů ptactva.
K rekreačním účelům slouží především Hostivařská přehradní nádrž s přilehlým lesoparkem. Byla vybudována v roce 1962 o rozloze 43,8 ha a hloubce 12 m. Její pravý břeh je zalesněn, na levém se nacházejí pláže. Napuštěna u uvedena do provozu byla roku 1964.
Půdorys vesnice byl značně komplikovaný, odrážející její složitou historii. Hodnotné památky Hostivaře jsou soustředěny: „ Hostivař patří k řadě starých sídlišť na Botiči s těžištěm zástavby po jeho levém břehu. …Na jihovýchod od obce, stranou vsi, která byla vždy výhradně zemědělskou osadou, leží hostivařské hradiště, dnes chráněná archeologická památka, která na památkovou zónu navazuje, ale není její součástí. Hranice památkové zóny jádra obce Hostivaře prochází na severu mezím parcel č. 133 a 1813, 1813 a 1818 a vede ulicemi Kubátovou, Chalupnickou, dále rozmezím parcel č. 69 a 2236/3, 67 a 2236/13, 67 a 2236/11, 2236/15 a 67, 67 a 2236/17, hranice pokračuje ulicemi Mezi Potoky, Selskou a dále rozmezím parcel č. 2241 a 7, 2241 a4, 2241 a 2243, 2243 a 2242, 2246 a 2244 a 2245, 2245 a 71, hranice pokračuje po pravém břehu Botiče a dále Selskou ulicí zpět k výchozímu bodu na Hostivařském náměstí.
Uprostřed Hostivaře stojí na terase nad Botičem farní kostel sv. Jana Křtitele s farou, východně od kostela je blok několika usedlostí ostrovního tvaru, který snad může být pozůstatkem předlokační osady. Na výše položené hraně svahu, asi 350 m západně od kostela stojí v dominantní poloze areál bývalé tvrze, obklopené hospodářským dvorem (dnes tzv. Toulcův dvůr). Zástavba velkých usedlostí středověkého původu byla soustředěna jednak podle komunikace na severním břehu Botiče, rozšířené do nevelké ulicovité návsi (dnes Pražská ulice a Hostivařské náměstí), dále podle cesty ke kostelu v nivě na východním okraji vsi (ulice K Horkám) a rovněž podle komunikace od brodu přes potok ke tvrzi (dnes Kozinova ulice).
Dnešní náves v okolí kostela se vyvinula až dodatečně v 18. a 19. století, kdy byl svah na jižním okraji vsi zastavěn drobnou chalupnickou a domkářskou zástavbou.
Hostivař patří k nejstarším vesnickým sídlům na území Prahy. Její území bylo kontinuálně osídleno již od mladší doby kamenné. Nad Botičem bylo známé hostivařské hradiště. Hostivař je poprvé písemně zmíněna v Kosmově kronice r. 1068, kdy Přemyslovská knížata (synové Břetislava I. a současně bratři panujícího knížete Vratislava II.) Konrád, Ota, a Jaromír se rozložili se svými vojsky na lukách u Hostivaře, neboť panovník chtěl úmyslně pominout rodové závazky a dosadit na uvolněný biskupský stolec svého oblíbence. Spor Vratislava a jeho bratří dopadl dobře a Přemyslovec Jaromír byl zvolen biskupem.
Roku 1132 Hroznatova manželka Přibyslava Hostivař darovala špitálu Sázavského kláštera, neboť její jediný syn Šebíř předčasně zemřel. Ve 14. století existovaly vedle obce patřící Sázavskému klášteru ještě další dva díly. Jeden byl v soukromých rukou pražské patricijské rodiny Rostů a druhý patřil ke kapli sv. Vavřince na Vyšehradě. Roku 1352 se zde poprvé připomíná farní kostel a roku 1362 tvrz, na které sídlil klášterní rychtář. Kolem roku 1362 postihl Hostivař velký požár. Sázavský klášter téhož roku zastavil dvůr a osadu Hostivař vladykovi Petříkovi z Lešťan. Vesnice, s převahou církevních statků, značně utrpěla za husitských válek. Dvůr s rychtou v Hostivaři dostal pražský rychtář Aleš. V listopadu 1437 tuto část Hostivaře v ceně 500 kop grošů postoupil král Zikmund Lucemburský Janu Zajímači z Kunštátu. Zajímači drželi dvorec a část Hostivaře do začátku 16. století. Potom tato část náležela k panství Slavatů z Chlumu. Část zdejších pozemků s dvorem náležela ve 30. letech 15. století Janovi z Košátek, od něhož tuto část Hostivaře roku 1437 koupil pražský měšťan Jan Rakovnický z Perče. Jeho synovi Václavovi král Vladislav Jagelonský roku 1503 potvrdil dvůr v Hostivaři jako dědičný majetek. Protože Václav neměl děti, odkázal celý majetek sestrám z rodu Švíků z Telče - Dorotě Vlčkové a Kateřině Švíkové. Kateřina soustředila hostivařský majetek do svých rukou. Po její smrti zdědil Hostivař její syn a poté její vnuk Viktorin Švík z Telče. Po jeho smrti majetek zdědila jeho matka Johanka ze Zahrádky, která se před rokem 1532 znovu provdala za Jana Koutského z Kostelce. Ten roku 1534 získal majetek rodiny Rakovnických v Hostivaři do přímého vlastnictví. Kolem roku 1541, po smrti Johanky, postupně skoupil celou Hostivař (tím skončilo i staleté spojení obce se Sázavským klášterem) a došlo k zásadní přestavbě a nové výstavbě tvrze. Následní dědicové, jeho synové Karel a Pavel, se od roku 1554 začali psát Hostivařští z Kostelce. Roku 1569 Pavel vše prodal Čeňkovi Mičanovi z Klinštejna.
Roku 1557 tvrz a dvůr Hostivař koupil nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka k úřadu nejvyšších purkrabí, čímž došlo k zániku hostivařského statku a tvrz přestala být sídlem vrchnosti. Obec byla nyní spravována z kanceláří purkrabství na Pražském hradě. V roce 1654 patřila Hostivař do Kouřimského kraje. V polovině 18. století náležela Hostivař do Rakovnického kraje.
Obec spravovali purkrabí do roku 1783, kdy přešla Hostivař pod administraci zemské správy a purkrabím byl pouze vyplácen roční důchod. Roku 1797 náležely k hostivařské rychtě kromě Hostivaře ještě obce Háje, Oleška a Radějovice.
Po dlouhých staletích nastávaly roku 1849 pronikavé změny v celé veřejné správě. Zákon o obecním zřízení vydaný 17. března toho roku určoval nový systém. Se zánikem vrchností měli zmizet rychtáři a konšelé. Obce se osamostatňovaly, spadaly již přímo pod vyšší stupně správy, zabezpečované státem. Velikost Hostivaře umožňovala zřízení samostatné, jak se tehdy říkalo „politické obce“. V roce 1860 přešla Hostivař pod správu země České a byla převedena z bývalého Rakovnického kraje do nově utvořeného Pražského kraje a pod okresní hejtmanství se sídlem v Karlíně. Od roku 1884 patřila pod okres Královské Vinohrady.
V roce 1871 byla dána do provozu železnice. Hostivař měla na trati osobní zastávku. Ministerstvo obchodu nevyslyšelo v roce 1869 žádost Hostivařských o zřízení železničního nádraží a povolilo jen osobní zastávku u strážního domku č. 131. Nádraží bylo zřízeno až v roce 1882, kdy byla budova zastávky rozšířena, postaveno skladiště a položena k němu kolej. Teprve o tři roky později byla vybudována další staniční kolej a umožněno tak křižování vlaků. Z Hostivaře vlaky jezdily už přímo do pražského nádraží.
Zákon č. 114/20 Sb. z února 1920, kterým byla k 1. lednu 1922 vytvořena Velká Praha, se bezprostředně týkal i Hostivaře. S osmi stávajícími částmi historického města, nazývanými čtvrtěmi, bylo nyní spojeno třicet devět dalších obcí nebo jejich částí. Hostivař byla jednou z nich, a tak se jako první v širším sledovaném regionu vzdala svébytného postavení za možnost splynout s hlavním městem. Katastr Hostivaře byl přitom rozdělen. Státní regulační komise totiž nepojala do území Velké Prahy osadu Háje s třiceti popisnými čísly a se samotou Milíčovem.
Hostivařské obecní zastupitelstvo bylo rozpuštěno a obec začala být spravována z vršovické radnice. Společně s Vršovicemi, Záběhlicemi a Strašnicemi utvořila městský obvod Praha XIII. Od roku 1949 byla součástí obvodu Praha 10. K 18. listopadu 1994 bylo katastrální území Hostivař připojeno k Horním Měcholupům, s nimiž vytvořilo novou městskou část Praha 15.
Až do 70. let 20. století představovala Hostivař památkově mimořádně hodnotný sídelní útvar. Ovšem v průběhu 70. a 80. let byla zcela zbořena řada usedlostí pod Toulcovým dvorem a severní a částečně i jižní strana návsi (dnešní Hostivařské náměstí). Plochy získané demolicemi původní venkovské zástavby, byly zastavěny panelovými objekty. Panorama Hostivaře s jejími dominantami nenávratně poškodila výstavba sídliště Košík. Většina staveb byla narušena modernizací fasád nebo zanedbáním údržby. Dodnes tak zbylo z původní vesnice pouhé torzo.
PŮVOD NÁZVU
Podle kronikáře obce Háje, kdysi osady příslušné k Hostivaři, staročeština prý znala jen jména jako Hostislav a Hostivít, ale ne Hostivař, proto podle kronikářova názoru jméno obce nepochází z osobního jména, ale spíše z účelu hradiště, odkud se pak jméno přeneslo na obec. “Jedná se pravděpodobně o místo, pod kterým jako pod ochranou tábořili kupci. Na tomto místě měli kupci a cizinci vymezené místo pro vaření si potravy a přenocování.“ Podle jazykovědců však jméno připomíná Hostivarův dvůr či hrad. Osídlení má tedy pojmenování podle jakéhosi Hostivara, což byla zřejmě přezdívka. To by pravděpodobně znamenalo, že činnost muže vlastním jménem neznámého byla charakteristická ve smyslu vzniklého přízviska. Hostivar byl tedy člověk, co pro „hosty“ (staročesky cizince) vařil nebo je varoval, chránil. V obráceném výkladu se onen muž před hosty varoval, chránil. Kloní se ale spíše k pozitivnímu výkladu. V Hostivarovi lze tedy vidět přezdívku vlivných mužů, kteří spravovali osadu na ostrožně nad Botičem, nejspíše opevněnou a natolik známou svojí úlohou vůči procházejícím „hostům“, že tato tradice dala správcům místa charakteristické označení.
Hradiště a stará sídliště
Písemně doložené kořeny dnešního osídlení regionu mají svoje počátky v 11.století. Archeologické nálezy však dosvědčují, že zde existují kořeny takřka nepřetržité sídelní kontinuity mnohem starší, sahající zřejmě až do 8.-9.století. Ani předtím však toto území nebylo pusté. Dokládají to četné stopy kultur starých i několik tisíciletí. Mezi místními obyvateli už dávno existovalo povědomí, že se zde nacházejí starobylé nálezy. Při silnici z Hostivaře do Hájů na levé straně pod kopcem bývalo podle pamětníků, jejichž vzpomínky jsou zaznamenány v místní kronice, časté naleziště různých kostí, knoflíků, ozdob, kovových částí a podobných věcí. Skeptici hledali pro existenci a stáří nálezů různá vysvětlení, spojená například s blízkým novodobým hřbitovem, kde prý kdysi pracoval nedbalý hrobník, a tak při kopání nových hrobů končilo mnoho součástí staršího hrobového inventáře právě zde. Archeologové však prokázali, že břehy Botiče představují prostor, na němž lze doložit mnoho cenných nálezů z nejstarších dějin místního osídlení.
Ve starší minulosti poutala pozornost především výrazná poloha úbočí Varty nad dnešní Hostivařskou nádrží. Hostivař si pravěcí lidé vybrali jako ideální místo pro vybudování hradiště. Polohu si určili tak, aby hradiště před nevítanými hosty chránilo koryto Botiče, jako přirozená přírodní překážka. Ve vlastivědné knize z roku 1898, sestavené učiteli z tehdejšího okresu Královské Vinohrady se praví:
“Nad těmito stráněmi rozestírá se rovina, která ze strany severovýchodní jakýmsi náspem omezena jest. Říká se tam Na Šancích. Násep ten, nyní již větším dílem rozkopaný a rozvezený, obsahoval množství spálených škvarů a střepů, místem byl i tuhý jíl, zajisté odjinud přivezený."
Místo prý bývalo místními obyvateli také označováno Na Zámkách, mapa z roku 1841 uvádí označení Na Sedlišti. Dnes se areálu říká Hostivařské hradiště.
Na ostrohu Šance se nachází staré knovízské hradiště z rozhraní doby bronzové a železné, jehož zbytky se nám dochovaly do současnosti.
Hostivařské hradiště, které je archeologickou památkou I.kategorie, se rozkládá na ostrohu, obtékaném ze tří stran Botičem a patří k nejstarším slovanským opevněným sídlům v pražské kotlině. Bylo vybudováno v místě, které bylo v průběhu celého pravěku poměrně hustě osídleno. Pocházejí odtud nálezy ze starší doby železné –halštatské (6.až 5. století př.n.l.). Valové opevnění svědčí o tom, že hradiště bylo sídlem místního vládce. Pozdní neolit (2500-1800 př.n.l.) reprezentují nálezy zvoncových pohárů. Slovanské osídlení spadá do sklonku starší a střední doby hradištní , tedy do 8. až 9. století n.l. ( z tohoto období pochází i nejstarší středověké archeologické památky na tomto území). Není jasné, jestli staří Slované pouze osídlili někdejší pravěké hradiště, anebo jeho opevnění znovu obnovili. V raném středověku mohlo plnit určitou hraniční funkci pražského knížectví proti Kouřimsku. Protože mírně svažitý prostor hradiště nebyl ještě soustavně zkoumán, neví se zatím mnoho o životě slovanských obyvatel ostrožny.
Z původní opevňovací soustavy se dochovaly jen trosky-dodnes patrný val, chránící ostrožnu od východu a zbytky opevnění lehčího typu nad svahy, spadajícími do údolí Botiče. Předpokládá se, že na východní straně stávalo ještě předhradí. Z hradiště býval dobrý výhled nejen na Hostivař, ale i na staré dálkové cesty až k Posázaví.
Dochované zbytky valu jsou pozůstatky opevnění, vybudovaného z hlíny, kamene a těžkých dřevěných klád. Hradiště zaniklo ve střední době hradištní velkým požárem, po kterém lze najít stopy ještě dnes (tzv. spečené valy).
Hradišti zároveň sloužila pravděpodobně i dvě sídliště jako zemědělská zázemí. Jejich existence byla pro životaschopnost hradiště nutná. Prvním bylo bylanské sídliště v území Mezi Potoky. Při výstavbě plynovodu v roce 1967 a zejména vodního díla Želivka v roce 1970 bylo N. Maškem zkoumáno místo neolitického osídlení, které bylo právě zde. Výkopem bylo zachyceno přes třicet sídlištních objektů. Jádro osídlení tvořila osada kultury vypíchané keramiky s předcházejícím osídlením kultury lineární. Nalezeny byly také ploché provrtané motyky, kamenné sekery a mlaty, drtidla na obilí, kostěná šídla a dláta. Osídlení této zkoumané lokality pokračovalo od mladší fáze kultury vypíchané keramiky přes kulturu lengyelskou, jordanovskou a michelsberskou, doloženy jsou i nálezy z mladších období. Dále zde byla zkoumána osada věteřovského horizontu z rozhraní starší a střední doby bronzové. Nalezená keramika má rysy kultury věteřovské, ale také mohylové kultury střední doby bronzové. V sousedství sídlištních objektů byly objeveny tři kostrové hroby ve skrčené poloze. V jednom z hrobů byl nalezen na klíně kostry knoflík jako milodar. Osada bylanské kultury u břehů Botiče (v místech ulice Mezi Potoky) zaujímala zřejmě plochu asi 2 ha, z níž se však podařilo zachránit jen 15 objektů. Doloženy jsou knoflíky s vyšším uchem, mohutné zásobnice s nálevkovitým hrdlem, mísy a talířovité misky hrncovitých nebo amforovitých tvarů. Rozbor nalezené keramiky umožnil datovat sídliště do středního stupně bylanské kultury.
Při stavbě sídliště Na Košíku zachytil záchranný výzkum žárové hroby bylanské kultury. Pohřebiště, které je vzdáleno pouhých 400 metrů od sídliště v poloze Mezi Potoky, sloužilo pravděpodobně pro pohřbívání tamních zemědělců. Podařilo se prozkoumat jen tři hroby s chudou výbavou.
Druhé sídliště archeologové objevili u Švehlovy ulice. V mladší době bronzové zde byly osady vybudovány z nadzemních kůlových staveb s proutěnými stěnami vymazanými hlínou. Stavby, které byly vybaveny ohništěm, sloužily patrně jako obydlí, ostatní jako přilehlé hospodářské budovy.
Okolí Botiče zaujalo i Kelty, a to v období 400 let před Kristem. U Botiče po nich zůstaly zbytky chaty zabudované do země a několik hrobů. Kelty nahradili v prvním století po Kristu Germáni, kteří si také zbudovali sídliště.
Na okraji katastru Hostivaře byl při stavbě nové komunikace do Chodova odkryt bohatě vybavený ženský hrob z doby stěhování národů. Kostra asi třicetileté ženy ležela v natažené poloze na zádech, hlavou k jihozápadu. Obětiny- spony, korálky, závěsek z mušle a parohu, bronzový prsten, pinzeta, železná přezka, lžička a nůžky. Podle čtyř stříbrných pozlacených spon zdobených vrubořezem byl nález datován do začátku druhé poloviny 6. století, tedy do samého závěru stěhování národů.
Poslední archeologický záchranný výzkum, který byl vyvolán výstavbou rozsáhlého Střediska obchodu a služeb, probíhal na staveništi Parku Hostivař v roce 1999. Výzkum potvrdil výjimečně kvalitně dochované sídliště lidu knovízské kultury z mladší doby bronzové (1300-900 př.n.l.). Relikty sídlištních aktivit představovaly nejen objekty zahloubené do podloží, ale též mocné nadložní souvrství, které nebylo narušeno zemědělskou kultivací či jinými razantními vlivy. Dochovaly se zbytky staveb, obilních jam, keramických nádob - byla zde nalezena téměř celá keramická dvojkónická nádoba o průměru cca 0,5 m , bronzových šperků a předmětů a nástrojů z kovu i kostí (šídla, drobný polokulovitý knoflíček, šipka hrotu šípu…). Je tedy pravděpodobné, že v rámci zkoumaného sídliště fungovala nejméně jedna kovolitecká dílna.
Zcela ojedinělým a v České republice unikátním nálezem byly tři velké pece oválného půdorysu, které se zachovaly do výše půl metru: pec byla oválného půdorysu o velikosti 2,2 m x 2 m (vnitřní prostor 1,6 m x 1,5 m) s torzy stěn o síle 0,2 – 0,3 m. Dno konkávního tvaru o hloubce 0,3 m bylo tvrdě vypálené doběla. Vnitřní prostor pece vyplňovala destrukce stěn a klenby.
Kostel Stětí sv. Jana Křtitele
Prastarý románský kostel, který nalezneme v centru staré Hostivaře na jihozápadním plácku, k němuž se sbíhají čtyři ulice - Selská, Chalupnická, Mezi potoky a Domkářská. Jeho vznik je v odborné literatuře datován v rozmezí od 11. do 13. století. Nejpravděpodobnější se zdá varianta, že kostel vznikl někdy před polovinou 13. století, jak dokládá nález raně gotického portálu. Kostelu ale patrně předcházela starší stavba, snad rotunda. První písemné doklady o existenci sahají k roku 1352 a ze stejného roku je i zmínka o prvním duchovním správci plebánu (faráři) Jakubovi. Jakub sloužil v Hostivaři do r. 1372, kdy si své místo vyměnil s plebánem u sv. Benedikta na Hradčanech - Zdeslavem. Ten komutoval r. 1397 s oltářníkem oltáře Zvěstování P. Marie v kostele sv. Michala a sv. panen Kateřiny a Doroty v kostele sv. Havla v Praze - Tomášem, který pak zase r. 1404 učinil směnu s plebánem v Pacově - Bartolomějem, jenž se v Hostivaři připomíná ještě k r. 1407. Roku 1431 zemřel Hostivařský plebán Alexius. Na jeho místo byl dosazen kněz Jan z Lestkova, vikarista kostela sv. Apolináře v Praze. Významný den pro hostivařský kostel byl 17. říjen 1401, kdy pražský biskup Václav, titulární biskup nikopolský, vysvětil v Hostivaři hlavní oltář (listina o této události spolu se svědectvím o uložení ostatků světců do oltáře byla nalezena v oltářní menze při opravách v 19. století). Patronátní právo ke kostelu v této době patřilo opatům Sázavského kláštera. Tak to zde bylo až do začátku husitské revoluce. V roce 1421 husité církevní statky v Hostivaři sekularizovali a na zdejší faru dosadili kališnické kněze. Po husitských válkách se tedy fara ocitla v rukou utrakvistů. Z utrakvistických kněží jsou známi tito: Jindřich (do r. 1572), Šimon Kouřimský (kolem r. 1579), Jan Teplický (1589), Firmián (1614), Jan Hus Novohradský (1618). Pak však záznamy o faře mizí – pravděpodobně v pobělohorské době zanikla.
Hostivařská osada byla jakožto purkrabský statek ( roku 1577 byla Hostivař koupena k purkrabským statkům) svěřena r. 1688 pod správu Jana Václava Olomúckého, faráře od staroměstského chrámu Matky Boží před Týnem . Od r. 1695 převzali duchovní správu na statcích františkáni od novoměstského kostela Panny Marie Sněžné a vedli ji až do r. 1698, kdy se stal duchovním správcem osady Hostivařské Jan Václav Vorel. Roku 1702 byla za nejvyššího purkrabí Adolfa Vratislava hraběte Sternberga fara v Hostivaři znovu zřízena (prvním farářem byl zmíněný Vorel). Po něm následovali: Jindřich Frant. Kohout (1707 – 1728), Václav Vojtěch Spalenský (+1740), Jan Sauersig – „Tento velice vzdělaný muž, jenž výborně byl mocen i jazyka francouzského, byl od Francouzů, kteří tehdáž Cechy obsazeny měli, donucen konati jim služby tlumočnické. Netajili před ním plánů, poněvadž se domnívali, že jich nebude moci vyzraditi, poněvadž jej úzkostlivě na faře střežili. Ale Sauersig, proniknut jsa pravým citem vlasteneckým a oddaností k těžce zkoušené panovnici Marii Terezii, pokládal za svou povinnost i s nasazením vlastního života užiti toho, co bezděky od nepřátel zvěděl, na prospěch postupu vojska Tereziina. Spustil se tedy jedné noci záchodem do kanálu, prolezl do potoka a brodil se jím až do Petrovic, ač několikráte po něm bylo střeleno. Potom přes Čestlice vyvázl šťastně z obvodu stráže nepřátelských a spěchal k nejvyššímu purkrabí Janu Arnoštu ze Šaffgoče, jemuž důležitá svá sdělení učinil, jichž pak při operacích válečných s prospěchem bylo užito. Hrdinný tento kněz stal se r. 1744 farářem u P. Marie na Louži v Praze a později farářem Týnským. “
Po něm v Hostivaři následovali: Jan Frisch (+1762), Václav Leopold Sitter (+1783), Jos. Ant. Janisch, který byl roku 1791 pro své zásluhy jmenován osobním děkanem. Roku 1796 směnil si svoje beneficium s farářem Cerekvickým - Janem Stočkem, který zemřel v Hostivaři roku 1806. František Tomáš Horáček (+1820); František Lampa (do r. 1824, potom farář v Liboci); František Kautský - proslulý kazatel, vydal několik sbírek českých kázání, zvláště postních; také složil několik písní k poctě některých svatých (+1835); Ludvík Sedický (cholerou +1825); Jan Norbert Holovský (+1857); Antonín Hora (+1890), Jan Černohouz (+1919) – děkan a náboženský spisovatel, který se zasloužil o výzdobu farního kostela. V červenci 1912 byl dán na odpočinek a farářem byl ustanoven Josef Cháb (+1936). Ten se staral o zdejší obyvatele více než půl století. V současné době zde působí jako farář P. Krzysztof Lach.
Kostel se skládá z polokruhové, konchou sklenuté apsidy a z obdélníkové lodi s rovným stropem. Vnější rozměry lodi dosahují takřka 18 m délky a 10m šířky. Při tloušťce zdiva 120 cm měří vnitřní prostor přibližně 15,4 x 6,8 m. Apsida má vnější průměr přes 7 m a vnitřní 4,7 m.
Prostor lodi je osvětlen třemi okny v severní stěně a čtyřmi v jižní. Do apsidy vede pouze nevelké střílnové okénko, umístěné v její ose. Má výrazně zešikmenou špaletu, zužující se z 90 cm na necelých 20 cm. Na severní straně lodi je zazděný pozdější gotický vchod. Do vyzdívky je vsazen renesanční figurální náhrobní kámen, na kterém lze spatřit reliéf dvou postav - ženy a dítěte v renesančním oděvu s okružím kolem krku. Minuskulový nápis je nečitelný s výjimkou slov „urozená paní Anna“. Náhrobek pravděpodobně souvisí s manželkou a dcerou jednoho z držitelů Hostivaře- Pavla Hostivařského nebo Čeňka Mičana.
Poslední průzkumy (1978-1985) prokázaly, že dnešní předsíň a sakristie představují až pozdější přestavby. Roku 1864 byla původní střecha lodi s vysokými štíty snížena a na ni postavena věž pro dva malé zvony. Nyní zde visí dva zvony z roku 1926- větší sv. Antonín a menší Maria a sv. Josef od firmy Winter.
V apsidě bylo někdy v 18. století původní románské okénko za oltářem zazděno a dvě nová okna barokního tvaru po stranách vybourána. Roku 1893 byla tato pozdější neslohová okna zazděna a původní románské okénko probouráno.
Téhož roku byl stávající oltář nahrazen novým nízkým románským oltářem, který zhotovil Josef Krejčík podle vzoru oltáře v Karlínském kostele. Oltář má veliký kříž nad tebernakulem a sošky P. Marie a sv. Jana po stranách. Do okénka za oltář bylo vsazeno barevné okno s obrazem sv.Jana Křtitele - zhotovila ho firma J. Pazdera L.Šípek. Dekorativní malbu celého kostela provedl Matyáš Paleček.
Při severní stěně lodi stojí kazatelna zhotovená firmou Josefa Krejčíka. Vedle kazatelny je oltářík P. Marie Lurdské zhotovený firmou „Petra Buška synové v Sychrově“. Naproti při jižní stěně stojí oltář se sochou sv. Josefa od stejné firmy. Oltář je postaven tak, že může být upraven na Boží hrob.
V lodi jsou proti sobě na konsolách umístěny sochy sv.Jana Křtitele a sv. Jana Nepomuckého. Do výklenku v průčelí předsíně byl dán roku 1893 odlitek sochy sv. Jana Křtitele podle originálu V. Levého z chrámu sv. Víta v Praze.
V západní části lodi se nachází kruchta, jejíž východní stěna jen tvořena stlačeným klenutým obloukem spočívajícím na 70 cm širokých polopilířích, předstupujících před vnitřní líce obou podélných stěn lodi. Kněžiště je do lodi otevřeno pravoúhle odstupněným vítězným obloukem s jednoduchou římsou.
Roku 1923 byl kostel elektrifikován. Ve 20. a 30. letech byly do sedmi polokruhovitě zaklenutých oken v lodi vsazeny barevné vitráže. Důkladnou rekonstrukcí pak celá stavba prošla v letech 1978-1985. Kostel obklopuje malý sad vzniklý úpravou bývalého hřbitůvku. V rohu tohoto bývalého hřbitova stojí dřevěná zvonice se šindelovou střechou a bedněným patrem, v níž visely dva zvony s nápisy:
• „Tento zvon přelitý jest v roce 1853 nákladem vysoce slavného patrona českých pánů stavů ke cti a chvále Boží stětí sv. Jana. Litý v Praze od Karla Bellmanna, c.k. dvorního zvonaře“
• S latinským nápisem, v překladu: „Přelit v Menším městě Pražském od Františka Josefa Kühnera roku 1823“
Nyní zde visí dva zvony z roku 1957 - první s nápisem :
„Svatý Václave, nedej zahynouti nám“ – je zasvěcen českému patronovi sv. Václavu
Druhý je zasvěcený Panně Marii a nese nápis: „Mír lidem, Bohu sláva“
Pod kostelem stojí patrová, původně barokní budova fary (poprvé je zde ovšem fara zmiňována již roku 1352). Od třicetileté války byla opuštěná. Roku 1702 byla knězem Janem Václavem Vorlem obnovena farnost působící do současnosti. V prvním patře jsou tři místnosti s malovanými stropy barokního původu. Roku 1864 zde proběhly stavební úpravy.
Toulcův dvůr (ekologické centrum hlavního města Prahy)
Jeden z nejstarších objektů v Hostivaři. Dříve hospodářský dvůr čp. 32, dnes nazývaný Toulcův. Stojí na vysokém ostrohu nad potokem Botičem. Tvrz tehdy v tomto místě střežila brod přes potok Botič. Místo bylo svou polohou přímo předurčeno pro stavbu tvrze, takže nelze vyloučit, že zde již dříve stálo feudální sídlo, nejspíše hrázděné. První zmínka o tvrzi v Hostivaři je z 11. června 1362 (zbytky této tvrze jsou pravděpodobně skryty ve stavební hmotě dnešních budov). Roku 1362 dostal tvrz spolu s rychtou a vsí do zástavy od sázavského opata Vojtěcha rychtář a vladyka Petřík z Lešťan. Tvrz tedy sloužila také jako sídlo vrchnosti. K roku 1364 je již doloženo, že Petřík sídlil ve tvrzi, kde zřejmě byla znovu vhodněji vystavěna obytná část u dvora. Po Petříkovi je od roku 1403 doložen na hostivařské tvrzi jako klášterní rychtář jeho příbuzný Vítek. Držitel hostivařské rychty byl manem Sázavského kláštera - původní gotická tvrz byla po dlouhá léta majetkem Sázavského kláštera. Během husitských válek užívali panství, připadající k obsazeným a zničeným tvrzím a hradům, Pražané. Dvůr s rychtou v Hostivaři dostal pražský rychtář Aleš. V závěru husitských válek se v držení dvora objevuje Jan z Košátek. Roku 1437 byla část obce (pravděpodobně i s blíže nejmenovaným dvorem) králem zapsána pražskému patriciovi Janu Rakovnickému z Perče. Jan si ale tuto část musel od stávajícího držitele Jana z Košátek vykoupit. Tento zvláštní díl Hostivaře zdědil po smrti Jana Rakovnického jeho syn Václav. Král Vladislav Jagellonský potvrdil Václavovi roku 1503 „dvůr poplužní v Hostivaři nade vsí se dvěma lány svobodnými a se dvěma lánama poplatnýma…“ jako dědičný majetek. Protože Václav neměl děti, odkázal vše roku 1506 sestrám z rodu Švíků z Telče (Kateřině a Dorotě). Po smrti Kateřiny zdědil dvůr syn a později vnuk Viktorin Švík z Telče. Po jeho smrti se stala majitelkou jeho matka Johanka ze Zahrádky, která se před rokem 1532 znovu provdala za Jana Koutského z Kostelce. Ten roku 1534 získal majetek rodiny Rakovnických do přímého vlastnictví (postupně skoupil i ostatní části Hostivaře, čímž ukončil staleté spojení obce se Sázavským klášterem). Jan se rozhodl vybudovat v Hostivaři prosperující statek. Roku 1541 zemřela jeho manželka Johanka ze Zahrádky a téhož roku došlo k zásadní přestavbě, spíše k nové výstavbě tvrze v centrální části dnešního Toulcova dvora. Celek tvořil malý čtverhran, na který navazovaly hospodářské budovy. Roku 1545 Jan zastavil Hostivař své druhé manželce Johance z Rybňan a po sedmi letech jí majetek dokonce postoupil (stavba ho zřejmě finančně vyčerpala). V roce 1554 převzali Hostivař jeho synové Karel a Pavel. Hostivařská tvrz byla nyní již trvalým sídlem Janem založené větvě Koutských z Kostelce. Začali se psát Hostivařští z Kostelce. K další změně vlastníka ovšem došlo v roce 1569, kdy koupil hostivařský statek od Pavla Koutského Čeněk Míčan z Klinštejna.
V roce 1577 koupil Hostivař nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka, aby vylepšil příjmy svého vysokého úřadu. Tehdy byl proveden odhad k prodeji tvrze: “ Tvrz je ode zdi a dřeva dobře vystavěná, v nížto jsou tři světnice a komor a sklepů tolik, kolik na jedné tvrzi potřebí jest. Na téže tvrzi jest dvojnásobně dlouhý špejchar a pod ním maštale na deset koní. Též se na té tvrzi zavírati a zamykati může, neb již k tomu vrata spravena jsou.”
Od té doby patřila Hostivař ke statkům pražského purkrabství a přestala tak být trvalým sídlem vrchnosti. Za správcovství Jana Sticha byla roku 1606 prováděna inventura panství purkrabství a na tvrzi Hostivař bylo zjištěno následující: “ 4 klisny, 17 dojnic, 9 jalovic, 4 voli, 45 prasat, 155 kusů drůbeže, 331 ovcí, 2 kozy, 4 sudy piva, zásoby ve sklepě, špejchar s 11,5 korci obilí, nádobí v kuchyni, studna a z čeledi šafář se šafářkou, pluhař, pohůnek, nádvorník, skoták a tři děvečky.”
Roku 1608 za sporů císaře Rudolfa s bratrem Matyášem ležel v Hostivaři pětisethlavý oddíl Matyášova vojska a při té příležitosti byl statek vydrancován. K dalším škodám došlo při švédském vpádu roku 1639. Podle údajů Berní ruly byl však již roku 1654 dvůr vcelku upraven (viz. příloha). V roce 1766 došlo k opravám ovčína a všech zdí (na počátku 19. století je však doložen havarijní stav části zvané Starý zámeček, kde se zřítil strop , také střecha byla ve špatném stavu).
V roce 1783 nejvyšším nařízením přešla Hostivař spolu s ostatními purkrabskými statky pod administraci zemské správy a na tvrzi se střídali různí nájemci. Od roku 1818 byl nájemcem dvora Kristián Clam – Gallas a v této souvislosti byl pořízen nový inventář budov, který zaznamenal: kravín, chlév na jalovice, volárnu, konírnu, ovčín, komoru na krmivo, komoru u kravína, stodolu, 2 sýpky, 2 kvelby, 2 sklepy, 2 studny, kuchyni, několik komor, byty šafáře, správce, ovčáka a poklasného.
V letech 1838 – 39 došlo k úpravám, ovčín byl adaptován na kravín, byly zřízeny nová konírna, kůlna a nový sklep u stodoly. Roku 1866 se tvrz stala majetkem "obce království Českého". Svůj předešlý význam tvrz dávno ztratila a byla postupně zcela přeměněna v hospodářský objekt. Jelikož dvůr patřil státu, byl nazýván Zemský dvůr v Hostivaři.
Od 70. let 19. století do konce I. světové války patřila tvrz první české rafinérii cukru v Modřanech, která zde měla své provozovny. Od 20. let do změny poměrů po roce 1948 byl posledním nájemcem statku pan František Toulec, po kterém je dvůr pojmenován. Almanach okresu Praha XIII o něm v roce 1934 napsal :
“Pan František Toulec je muž rozšafný, v Hostivaři pro svou milou povahu a dobrosrdečnost velmi oblíbený. Velkostatek vyhledávají často chudí pocestní, kterým dostává se zde vždy nejen noclehu úplně zdarma, ale velmi často i občerstvení. Že někteří vandrovníci této vrozené dobrosrdečnosti páně Toulcovy někdy zneužívají, je při lidské povaze zřejmé.“
V 50. letech dvacátého století dostal dvůr do správy Státní statek Praha. Zemědělská výroba byla zrušena a v Toulcově dvoře byla uvedena do provozu zpracovna zbytků potravin, nebo-li velkovýrobna krmných směsí pro prasata. Bývalé stodoly byly přestavěny na průmyslové objekty. Poté co v blízkosti statku vyrostlo sídliště a ještě více zesílily protesty obyvatel proti zpracovně odpadů, byla výroba v roce 1989 zastavena.
Při odboru kultury tehdejšího ONV Praha 10 vznikala v 70. letech početná skupina nadšenců – ochránců přírody. Již tehdy byla velká snaha zřídit v Toulcově dvoře ekologické centrum pro mládež. Za tímto přáním a snem šla především paní Emilie Strejčková, která působila jako inspektorka kultury na ONV pro Prahu 10. Zásadní podmínkou vzniku centra bylo uvolnění objektu – k tomu ale bylo v 80. letech ještě daleko. V informativní zprávě o stavu využití sledovaných kulturních památek na obvodě Prahy 10 pro 6. chůzi rady ONV Praha 10 ze dne 19. března 1984 se uvádí: „ Toulcův dvůr – Hostivař (správce státní statek). Jeho celkový stav je dobrý, nadále je využíván jako ‚pastovna‘. Nová výrobna, která je plánována ve Štěrboholech, nemá dosud generálního investora (limit, prostředky – ano). Ředitel statku vyjádřil názor, že uvolnění objektu by bylo možno očekávat cca po 5 letech od zahájení výstavby.“
V roce 1990 se podařilo založit ekologické sdružení. Sdružení začalo usilovat o získání státním statkem postupně opuštěného a oproti výše uvedené „optimistické“ zprávě značně zpustlého a po stavební stránce zdevastovaného Toulcova dvora. Úsilí sdružení se opravdu vyplatilo. Toulcův dvůr byl vyčleněn z privatizace s podmínkou, že bude ekologickým centrem - 11. května 1992 vyčlenila vláda ČSFR areál Toulcova dvora pro neziskové ekologicko výchovné účely a převedla ho do vlastnictví města Prahy. Na základě konkurzu na využití a spravování TD bylo v listopadu 1994 vybráno Zájmové sdružení Toulcův dvůr. Členy zájmového sdružení jsou Nadace FOA a ZČ HB Botič (Základní článek Hnutí Brontosaurus Botič), který byl za tímto účelem založen v květnu 1990. Dále občanské sdružení SRAZ (zooterapie, chov a propagace huculských koní, jezdecký oddíl) a 4. základní organizace Českého svazu ochránců přírody „Botič – Rokytka“ (spolupracuje s TD v oblasti ekologické výchovy mládeže).
Definitivní smlouvu mezi Magistrátem hl.m. Prahy a ZČ HB Botič podepsali dne 4.1.1996 na dobu 50 let Ing. Petr Švec za MHMP a Mgr. Emilie Strejčková, jako ředitelka TD. V této smlouvě se správce TD zavázal provést rekonstrukci nemovitostí a to se opravdu daří. Při opravách navíc pomáhají i řady dobrovolníků a studentů.
V polovině 16. století byl TD přestavěn do renesanční podoby na čtyřkřídlý objekt (jižní portál je z 15. století). Dnešní podoba odpovídá posledním stavebním úpravám z 19. století. Existují zde ovšem nálezy z 12. století, dokládající existenci raněstředověkého feudálního sídla v místě dnešního dvora. Přestavbu roku 1576 prováděl mistr Martin a dodnes se dochoval přetínaný sedlový jižní portálek a ve špýcharu pravděpodobně i krovy. Dnešní podoba dvora s bránou v čele je výsledkem barokních a klasicistních stavebních etap. Rozlehlé nádvoří má půdorys ve tvaru písmene L. Na severní straně dvora stojí tzv. Zámeček, patrové stavení z doby okolo roku 1780. Severozápadní stranu dvora uzavírají stodoly s novodobými přístavbami. Na jižní straně dvora (vlevo od brány) jsou chlévy. V severovýchodní části se dochovala sýpka, obsahující zbytky tvrze ze 14. století, postavené na čtvercovém půdorysu s typickými oblými nárožími.
Roku 1964 byl Toulcův dvůr vyhlášen nemovitou kulturní památkou selského typu.
Obdélníková dvoulodní stavba barokního původu cca 30 m dlouhá a 10 m široká. Původně ovčín, později žampionárna, nyní víceúčelový sál na pořádání výstav, koncertů, trhů, divadelních představení, konferencí apod. Nyní prochází kompletní rekonstrukcí.
Historicky nejstarší budova v areálu. Třípodlažní bývalý špýchar s dvoupodlažním sklepem z období středověku (spodní část sklepu je vytesána do skály) s dosud funkční jímkou na pitnou vodu. Sklep již před šesti sty lety sloužil jako zdroj vody, k ukládání potravin i k obraně obyvatel tvrze. Jsou zde zachovány zbytky únikové cesty. Sýpka byla postavena na základech středověké tvrze, nebyla narušena přestavbami a po staletí sloužila svému účelu. Nadzemní patra jsou nyní využita k výstavám, divadelním a koncertním představením, seminářům a malému muzeu venkovského náčiní. V přízemí je dílna tradičních řemesel s tkalcovským stavem, kolovrátkem apod.
Jedna z nejstarších částí objektu ve tvaru “T“. Navazuje na sýpku. Původně byt šafáře a stáje. Bývalá klenutá maštal je nyní upravena pro Mateřské centrum „Mateřídouška“ s přístupem do zahrady a k malé farmě i do dvorku s pískovištěm. Je zde i víceúčelový sál, kuchyně, ubytovna a prodejna biopotravin. Koncem roku 2003 byl historický vzhled budov dvorce zvýrazněn instalováním nových oken a dveří podle původních vzorů.
Bývalý klasicistní lovecký zámeček z přelomu 18. a 19. století s valbovou střechou. V roce 1972 byl přestavěn na bytovou jednotku. Nyní slouží pro kanceláře, knihovnu a zázemí zaměstnanců. Pod zámečkem je vybudovaná farma domácích zvířat, kde jsou ustájeny kozy, ovce, prase, je zde chov králíků a vodní a hrabavé drůbeže.
Nejrozsáhlejší budovy. Původně měly čtyři mlaty a skladovací prostory. Jsou dlouhé cca 100 m. Státním statkem byly přebudovány na tzv. pastárnu - provoz pro zpracování odpadních potravin na krmivo pro prasata. Jejich rekonstrukce je finančně i časově nejnáročnější. V červnu r. 2000 byla dána do provozu ubytovna v podkroví střední části stodol pro cca 35 lidí. V roce 2002 začala přestavba severní části stodol na ekologickou mateřskou školu, jejíž provoz se předpokládá od září r. 2004.
Uzavírá dvůr mezi stájemi a dvorcem. V prosinci 2001 byla opatřena novými dřevěnými vraty dle požadavků památkářů.
K usedlosti patří osmihektarový pozemek, na kterém byla k pátému výročí založení ekologického centra vybudována okružní, 1,2 km dlouhá, naučná „Stezka k živé budoucnosti“, vedoucí přes chráněný přírodní útvar.
Část pozemku zaujímá tzv. Švehlův sad – po Švehlově smrti se pražské OSRD (okresní sdružení republikánského dorostu) rozhodlo, že na základě úkolu Říšské jednotky RD „povinně vysadit ve svém okolí alespoň jeden ovocný strom“ vybudují v Hostivaři ovocný sad. Mladí a nadšení vyznavači Švehlova učení získali povolení od zastupitelstva země České k vysazení třešňového sadu, nesoucího jméno čs. státníka, na rozsáhlé stráni hostivařského statku. Nevyužívaný pozemek plný houštin se proměnil ve velký sad protáhlého tvaru o maximální délce 350 m, šířce 80 m a celkové výměře 1 ha 70 arů. Bylo zde vysázeno 177 stromů, z toho 160 třešní a 17 hrušní. Manifestační slavnost otevření Švehlova sadu v Hostivaři se konala 17. května 1936 pod patronátem Republikánské strany a jejího předsedy, poslance Rudolfa Berana. Otevření se zúčastnila řada dalších osobností (např. primátor hl.m.Prahy dr. K. Baxa) a význačných představitelů tehdejší společnosti- primáři, profesoři UK, ředitelé pojišťoven a bank, ministerští radové, továrníci…). Program začal již ráno koncertem na náměstí v Hostivaři a položením věnců a Švehlova hrobu. V půl třetí odpoledne prošel průvod tisíců lidí Hostivaří do Švehlova sadu. Slavnost byla zahájena státní hymnou. Následovaly slavností projevy, recitace básní, divadelní výstupy …. Slavnost otevření sadu ukončil projev ministra vnitra a Švehlova zetě dr. Josefa Černého. Večer proběhla „přátelská veselice“ v místní sokolovně. Při této příležitosti byla odhalena pamětní deska s reliéfem Antonína Švehly a nápisem:
Švehlův sad v Hostivaři, O. S. R. D. Velká Praha 17. V. 1936.
O jejím osudu bohužel není nic známo a dosud nebyla nalezena.
Dolejší mlýn ve východní části obce na levém břehu potoka Botiče (dnešní čp. 16.) je snad poprvé zmíněn roku 1434, neboť z té doby pochází zápis, že Jíra, mlynář z Hostivaře, „ ježto slove páté kolo...u Linharta Zčástníka, také...má míti dědičně břehu k stavění mlýnu pěti loket zdéli a pěti loket všíř“. Z této doby se na fasádě zachovala i tabulka s nápisem o jistém mlynáři Jírovi z Hostivaře.
Jisté je, že mlýn- první nebo druhý- vznikl, když se roku 1541 stal pánem na hostivařské tvrzi i vsi Jan Koutský z Kostelce. Je uveden v pozemkové knize již v roce 1567. Zároveň je tu jmenován mlynář Martin. Jeho chalupa ležela „nade mlýnem“, pravděpodobně tedy patřila k mlýnu. V roce 1589 však od něho byla oddělena.
Roku 1654 patřilo k mlýnu 21 strychů pole. O čtvrtstoletí později Jan Kristián Krtička prodával „ již vše vjedno spojené“, dvůr, chalupu i mlýn, Kateřině Maiderlové z Mansberka, rozené Borové (Boberové) z Binnen. Roku 1699 Jan Daniel Krocín z Drahobejle prodal Bernardu Stanislavovi svobodnému pánu Englovi z Englsplusu „dvůr se vším stavením, ovčínem, vinopalnou, flusárnou a jedním mlýnem“, a ten jej zas přenechal Johanně Marii Josefě Dubské.
V roce 1713 se o mlynáři Matěji Szovském píše jako o prvním pachtýři s dědičným právem.
Mlýn čp. 16 měl na severní straně náhon, vedoucí přes ulici od Hořejšího mlýna. To je unikát, většinou měl každý mlýn vlastní náhon. Podél náhonu stálo obytné stavení a k němu kolmo přiléhala mlýnice- dnes je zde šrotárna. Obytná část je tvořena dvěma spojenými patrovými budovami. Východní je původním mlýnským obytným stavením, jehož trojdílná dispozice s vchodem ve středním poli byla přeměněna, původní vchod byl změněn na okno. Zachovala se klenutá mlýnská prostora s dvěma plackovými klenbami. Klasicistní tvářnost si uchovalo jižní vstupní průčelí. Pilastry s pásem mezi přízemím a patrem je děleno do šesti polí, v jednotlivých polích bylo po dvou oknech. Na západě má původní obytné stavení štít s klasicistními dveřmi. V západním dílu jsou dvě místnosti se stlačenou valenou klenbou s párem styčných pětibokých lunet. Východní část mlýnského stavení byla pravděpodobně v roce 1883 přestavěna a bylo přistavěno patro. V areálu se dále dochovala sýpka s cihelnými větracími průduchy, datovaná ve štítu k roku 1904.
V nedávné minulosti zde sídlil státní statek. Roku 2002 měl být mlýn přestavěn na obytný komplex, ale stavba se nakonec neuskutečnila. V současné době objekt prochází rekonstrukcí.
Hořejší mlýn (čp.44) na východní straně obce dala v letech 1623-38 vystavět Anna Salomena z Bubna. Ještě v roce 1841 je na mapě zachycen jako budova o dvou křídlech. Je zaznamenáno, že čp. 44 obdržel v roce 1970. Roku 1678 mlýn vyhořel. Roku 1770 byl oddělen od dvora. Ke dvoru dále patřily čp. 43 a 45, které i s mlýnem koupil roku 1880 Antonín Švehla (otec Antonína Švehly, minist. předsedy)
Dnes je to patrové stavení, odpovídající původnímu půdorysu mlýna ve tvaru L, vestavěné do ohybu náhonu. Východní křídlo tvořilo kdysi mlýnici, západní část byla obytná, s branou v průčelí. Obytný prostor má v přízemí i v patře dvě průchozí místnosti s rovnými stropy. V přízemní mlýnici je zachováno ocelové soukolí a pod její severní částí se nachází sklípek. Mlýnské stavení bylo podstatně přestavěno na počátku 19. století. V současné době zde sídlí soukromé firmy.
Selská č.45/38 (od roku 1988 K Horkám)
Švehla se narodil 5. 4. 1873 v Hostivaři na statku čp. 2 (později Lustigův statek), na který se jeho dědeček Josef Švehla přiženil roku 1812 ze Záběhlic, když si vzal dceru zdejšího statkáře Václava Berky (Berkův rod je doložen na tomto statku již v 17. století , jako první statkář je v Hostivaři uveden Matěj Berka (1649 – 1720). Tak se dostal Švehlův záběhlický rod do Hostivaře a Berkův statek se stal také statkem rodiny Švehlovy. Josef Švehla ovšem hospodařil na statku v Záběhlicích. V Hostivaři nechal bydlet svého synovce Jana (první Švehla bydlící v Hostivaři). Na statku ale hospodařil bratr Marie Berkové - Josef Berka. Oba sourozenci ovšem poměrně brzy zemřeli a vdovec Josef Švehla si vzal vdovu po Josefu Berkovi.
Prvním Švehlou – statkářem v Hostivaři byl Václav Švehla (syn Josefa). Václav se na statek přiženil roku 1849, když si vzal svou vlastní sestřenici- dceru po zemřelém Josefu Berkovi. Ujal se hospodaření na statku v Hostivaři čp. 2. Statek byl po celou dobu zapsán na druhou manželku Josefa Švehly- Terezii. Václav ovšem také ovdověl a hospodaření na statku se ujal nejstarší syn z Josefova druhého manželství - Švehlův otec Antonín. Kromě sedlačení se stal ve 24 letech hostivařským starostou. Ke svému statku přikoupili v roce 1880 další hospodářství: čp. 43, 44 a 45 – statek, mlýn a pekárnu - nynější Švehlův statek (v letech 1860-79 se Švehlovým narodilo 14 dětí). Po smrti Antonína se hospodářství v čp. 2 ujal Václav Černý – manžel dcery Antonína -Heleny. Na statku hospodařili až do nástupu posledního nájemce Hugo Lustiga v 30. letech 20. století. Tzv. Lustigův statek, který stál v místě dnešního Hostivařského náměstí, musel v 70. letech 20. století ustoupit výstavbě panelových domů.
Antonín Švehla se narodil v čp. 2 jako deváté dítě. Po návratu ze studií se měl stát statkářem na čp. 45 a 44 (mlýn a pekárna) po náhlé smrti o dva roky mladšího bratra Josefa mu připadla starost i o statek. Po jmenování Švehly předsedou vlády jezdil do statku často i prezident Masaryk, který rád sedával ve Švehlově proskleném altánku (nyní je v dezolátním stavu). Prezident se také rád procházel po Švehlově rozlehlé zahradě, kde nemusel mít své osobní strážce. Zahrada byla později rozdělena nově postavenou ulicí K Horkám.
Švehlův statek je původně barokní dům, přestavěný klasicistně a znovu ve 30. letech 20. století- tato přestavba smazala vnější historický charakter. Hodnotné jsou i původně barokní chlévy. Hospodářská budova má silné zdivo ze 17. století.
r. 1600- zástavba čp. 45 spojena s čp. 44
r. 1678 – požár, r. 1679 nová nástavba s mlýnem
r. 1684- zřízen ovčín
r. 1770- rozdělen popis č. 43, 44, a 45
Selská čp. 46/40
Dům s pozdně barokním jádrem. Původně měl bohatě řešenou klasicistní fasádu, jejíž vzhled byl setřen novodobou úpravou. Do dvora se vjíždělo barokní bránou s členitým štítovým nástavcem, nyní zazděnou. Naproti domu se dochovala klasicistní hospodářská budova se sýpkou. Roku 1689 a 1735 vyhořel. Kolna s letopočtem 1875. Syn Heleny Černé (sestra Antonína Švehly) - Václav Černý si vzal dceru zdejšího statkáře Viléma Prokeše – Evu Prokešovou. Statek je od té doby nazýván u Černých. Nástupcem na statku se stal jejich syn Václav, kterému se na panství narodily dvě dcery. Nyní je zde jezdecký oddíl s kapacitou stájí pro 40 koní a podle slov jedné z dcer Mgr. Evy Černíkové, se snaží pokračovat v tradici rodu a v práci, kterou nemohl dokončit jejich otec.
Selská čp. 47/42: Klasicistní patrový objekt statku z první poloviny 19. století, nyní dosti přestavěný na pension Selský dvůr. Objekt je zmiňován v berní rule 1654.
O tomto mlýnu čp. 49 jsou jen mizivé informace. V lednu roku 1734 bylo do pozemkových knih zapsáno, že „pan Jan Truhlařík na jednom k obci hostivařské patřícím místě z gruntu nový mlejnek jest vystavěl a nyní je mu tento již dokonale vystavěný mlejn zapisován“. Byl to třetí hostivařský mlýn, stojící o samotě za vsí. Mlýn, snad podle posledního majitele zvaný Mouchův byl zatopen, když se stavěla Hostivařská přehrada.
Dům s klasicistním jádrem (datace ve štítu k roku 1829), přestavěným ve 30. letech 20. století.
Několik hodnotných staveb se zachovalo také v okolí kostela. Vyniká zde především patrová chalupa čp.79. Řada prostých chalup stojí i v okolních ulicích: Selská, Chalupnická, Domkářská a Mezi Potoky. Patrové historizující domy (dnes již téměř městského typu) se dochovaly v ulicích Chalupnická (čp.39) a Pražská (čp. 6).
Klasicistní patrový objekt z fasádou z druhé poloviny 19. století, ozdobenou připomínkou spisovatele V.B.Třebízského.
HřbitovPůvodní starý hřbitov býval kolem kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Selské ulici. Z tohoto hřbitova se dochovala dřevěná zvonice. V roce 1984 byly při výkopových pracích v okolí kostela objeveny dvě pískovcové náhrobní desky, z nichž přinejmenším jedna je pravděpodobně starší než sám kostel.
Nový hřbitov se nachází jižněji při silnici K Horkám. Tvoří ho dvě části. Starší byla založena roku 1879 (dokládá to márnice s nápisem MDCCCLXXIX) a byly sem přeneseny některé hroby ze staršího hřbitova při kostele Stětí sv. Jana Křtitele. V levé zdi za márnicí je ve zdi vsazena železná zrezivělá deska (nejstarší dochovaný náhrobek) s nápisem:
Zde
radostného vzkříšení očekává
MATĚJ HOUDEK
bývalý podučitel Hostivařský,
který dne 13ho.června 1847
v 46tém roku věku svého,
časnost s věčností vyměnil.
______________________
VDĚČNOST OBĚTIVOSTI
Při hlavní cestě jsou přenesené starší hroby, např.:
Františka Meusslerová, rozená Klementová, manželka vlastníka zeměpanského statku na Práčích. Zemřela dne 7. září 1861 v 59. roce stáří svého.
Druhá část hřbitova je oddělena zdí, jejímž středem se prochází. Uprostřed nové části je litinový kříž s nápisem: „ 1897, nákladem záduše, osadníků a zdejšího děkana.“
Ve zvláštní části hřbitova jsou v parčíku hroby obětí Květnového povstání roku 1945 a pomník padlým během války od hostivařského sochaře Vendelína Zdrůbeckého.
F.X.Dvořák (1858 - 1939) - katolický básník, v 90. letech 19. století představitel Katolické moderny, katolický kněz, spolu s J. Š. Baarem spoluzakladatel reformní Jednoty katolického duchovenstva, rodiště v Selské čp. 19. Od roku 1897 je u tohoto hrobu originální socha Obětování Panny Marie od jednoho z nejznámějších českých sochařů - Františka Bílka (1872-1947)
F. X. Šalda (1867 - 1937) – literární kritik, spisovatel a básník, hrob je označen pouze jako rodina Šaldova ( rodiče bydleli v domě čp. 39)
Antonín Švehla (1873 – 1933) – významný politik první republiky, ministr vnitra, ministerský předseda, přítel T. G. Masaryka – osobně se zúčastnil pohřbu, hrob je vlevo u průchodu ze starší do novější části hřbitova. Rozměrnému hrobu dominuje vysoký žulový monolit se Švehlovým jménem a daty narození a smrti. Autorem hrobky je slovinský architekt Josip Plečnik (1872 – 1957), který v letech 1921 – 1932 pracoval pro prezidenta T. G. Masaryka na přeměně Pražského hradu. Na Masarykovo přání vytvořil Švehlovu hrobku.
Podle pasportu aktualizovaného v dubnu 1999 je zde na rozloze 0,44 ha evidováno 151 hrobek, 474 hrobů a 237 urnových hrobů.
HOSTIVAŘSKÁ ŠKOLA
Hostivařská škola byla založena roku 1702 úřadem nejvyššího purkrabství. Původní školní stavení bylo velmi skromné- přízemní, dřevěné se šindelovou střechou a obsahovalo jedinou učebnu a dvě místnosti obývané učitelem. Škola stála na místě dnešního domu čp. 38 v současné Selské ulici. Školní budova ovšem velmi brzy zřetelně nedostačovala, a proto se roku 1824 začalo jednat o stavbě nové školy. Měla se vystavět nová budova se dvěma světnicemi. Dlouhá léta se nic nedělo, až roku 1839 hrozilo sesutí školy, a tak bylo docíleno svolení „vysokých českých stavů“, patronů zdejší školy, ke stavbě nové budovy, která byla svěřena rychtáři J. Chudomelovi z čp. 14. Základní kámen byl položen 21. května 1839, 5. dubna 1839 byla budova hotova a farářem Janem Holovským vysvěcena. Nová budova vyrostla naproti škole staré, která pak byla zbořena a uvolnila místo patrovému nájemnímu domu.
Počátkem roku 1883 byla hostivařská škola rozšířena o třetí třídu a roku 1864 o čtvrtou třídu, ale stále nedostačovala. Proto byla roku 1895 vystavěna škola na Plískavě (čp. 129).
Plány provedl F. Saller v Praze, stavbu zajistila firma Hauf z Loun. 1. dubna 1895 se začalo stavět, 8.října byla nová škola hotová a 3. listopadu 1895 slavnostně vysvěcena. Škola byla nyní organizována jako čtyřtřídní, po šesti letech se rozšířila na pětitřídku. V roce 1908 byla přistavěna tělocvična a v letech 1911-1912 další učebny. V roce 1920 byla hostivařská škola již zařazena mezi školy pražské. V září 1920 byla v Hostivaři otevřena první třída "občanské školy pro dívky i chlapce", tedy měšťanská škola. Otevírala se pak postupně po ročnících. K přístavbě budovy došlo roku 1923. Ve školním roce 1930/31 čítal učitelský sbor 14 členů. Pro učitele byl roku 1926 zřízen učitelský dům s 26 byty.
V letech 1926-29 byla vystavěna Dětská zahrádka - mateřská škola. Od 1. září 1928 byl ve škole zřízen útulek pro děti zaměstnaných rodičů, první v celé Praze. Obecná škola smíšená v Hostivaři byla počátkem roku 1930 výnosem ministerstva školství a národní osvěty přeměněna v reformní školu a dostalo se jí pojmenování Pokusná reformní obecná škola v Hostivaři. Při měšťance existovala Pokusná diferencovaná měšťanská škola. Hostivařská škola byla tedy jedním z míst, kde se experimentálně praktikovala reformní práce obecné školy. V prvních dvou ročnících obecné školy například nebyl rozvrh hodin, byla pouze stanovena vyučovací doba. Uplatňovala se diferenciace žáků, užívaly se nové metody, byly zřizovány tzv. podpůrné třídy. Škola byla ponechána jako experimentální až do zániku Republiky.
Od roku 1984 zde sídlí ZUŠ. Původní základní škola byla počátkem 80. let přestěhována do nové školy v Kozinově ulici, kde je dodnes.
Použitá literatura:
Odborné publikace Povodím Botiče-průvodce naučnou stezkou : Český svaz ochránců přírody 1980 Mezi Botičem a Rokytkou- Český svaz ochránců přírody 1995 Encyklopedie českých vesnic, díl I. Střední Čechy a Praha- Jan Pešta, Libri 2003 Kniha o Praze 15 : Milpo 2003 Praha 15 se představuje: Místní úřad Praha 15, 1996 Antonín Švehla a Hostivař: Marie Zdeňková, Milpo, 2003 Kosmova kronika česká: Nakladatelství Svoboda, 1975
III. Kronika městské části Praha 15, rok 2001-20.. : Marie Zdeňková
Vodní mlýny v Čechách III, Praha a okolí: Josef Klempera, Libri, 2001
Berní rula r. 1654: zpracovala PhDr. Marie Haasová – Jelínková, SPN, Praha 1952
Příběhy kronik pražského předměstí: Karel Výrut, Grátis, 2002
Klíč k pražským hřbitovům: Petr Kovařík, Lidové noviny, 2001
Pražské domy vyprávějí … VI.: Josef Hrubeš, Eva Hrubešová, Academia, 2000
Místní jména v Čechách, díl I.: Dr. Antonín Profous, Česká akademie věd a umění v Praze, 1947
Posvátná místa království českého, arcidiecése pražská, díl I. : Dr. Antonín Podlaha, nákladem Dědictví Jana Nepomuckého, Praha 1907
Pražské usedlosti: Barbora Lašťovková, Jiří Koťátko, Libri, 2001
Památková ochrana historických vesnic v České republice: Pavel Bureš, Jiří Škabrada, Hana Šnajdrová, vydalo Ministerstvo kultury ČR, odbor památkové péče, nakladatelství Jalna, Praha 1996
Dílčí články:
MF Dnes: 13.10.1999- „ Farář hostivařského kostela se přičinil o porážku francouzských okupantů“
Právo, Praha: 8.8.2002- Lucie Fialová -„ V Dolejším mlýně budou byty“
Právo, Praha: 18.2.2004- „V Hostivaři stálo hradiště“
časopis Prahy 15 – Hlasatel:
· číslo 4, ročník 4, duben 1998 – „Tajemství hostivařského chrámu“, Jiří Bartoň, (str. 10)
· číslo 4, ročník 10, duben 2004 –„Kronika k 10. výročí Ekologického centra hl.m.Prahy – Toulcův dvůr“, Emilie Strejčková, (str. 10) ·
.
číslo 5, ročník 10, květen 2004 – „Kronika Toulcova dvora – 2. část“, Rita Smolíková, (str. 10)
www.kar.zcu.cz/vyzkum/Hostivar2/teren.htm – webové stránky katedry archeologie na ZCU – zprávy z archeologického výzkumu prováděného v Hostivaři
Kniha o Praze 15, MILPO, 2003 (str. 55)
Kniha o Praze 15, MILPO, 2003 (str. 62)
Památková ochrana historických vesnic v České republice: citace z Vyhlášky hl.m.Prahy (č.10/1993) o prohlášení částí území hl.m.Prahy za památkové zóny a o určení podmínek jejich ochrany , příloha č.1, str. 33
Encyklopedie českých vesnic, díl I. Střední Čechy a Praha- Jan Pešta, Libri 2003 (str. 68)
Citace : „Ti přišedše zarazili tábor na lukách u vsi Hostivaře a poslali doptati se knížete, zda chce svá slova dotvrditi skutky. On, mírumilovně je přijav, zvolí svého bratra Jaromíra biskupem a propustí Konráda a Otu po vzájemné výměně přísah s pokojem na Moravu. … Tato volba se stala roku od narození Páně 1068….“
Kosmova kronika česká, str. 107
Kniha o Praze 15, MILPO, 2003, (str. 9-62)
Místní jména v Čechách, díl I : Dr. Antonín Profous ( str. 639 - 640 )
Kniha o Praze 15, MILPO, 2003 (str. 9)
Kniha o Praze 15, MILPO, 2003, (str. 9-11)
Nejpočetnější druh nálezů představovala keramika - 125.000 zlomků. Právě sídliště knovízské kultury se vyznačují velkým bohatstvím nálezů keramiky. Nejméně bylo kostěných a parohových nálezů – pouze 17 zlomků nebo artefaktů. nálezy zpracovali: Lubor Smejtek , Pavel Vařeka, Luboš Jiráň a Jan Turek viz: www.kar.zcu.cz/vyzkum/Hostivar2/teren.htm
Peter Kováčik – Pavel Vařeka : Zpráva z terénního výzkumu, www.kar.zcu.cz/vyzkum/Hostivar2/teren.htm
Posvátná místa království českého, arcidiecése pražská, díl I. : Dr. Antonín Podlaha, str. 243
Kniha o Praze 15, MILPO, 2003, (str. 73-77)
Kniha o Praze 15, MILPO, 2003 (str. 19 - 20)
Pražské usedlosti: Barbora Lašťovková, Jiří Koťátko, Libri, 2001 (str. 301 - 302)
Pražské usedlosti: Barbora Lašťovková, Jiří Koťátko, Libri, 2001 (str. 302 - 303)
Pražské domy vyprávějí … VI.: Josef Hrubeš, Eva Hrubešová, Academia, 2000 (str. 216)
Pražské domy vyprávějí … VI.: Josef Hrubeš, Eva Hrubešová, Academia, 2000 (str.217)
časopis Prahy 15 – Hlasatel: číslo 5, ročník 10, květen 2004 – „Kronika Toulcova dvora – 2. část“ (str. 10)
Antonín Švehla a Hostivař: Marie Zdeňková, Milpo, 2003 (str. 76 - 79)
Vodní mlýny v Čechách III, Praha a okolí, Libri, 2001, (str. 105-107)
Antonín Švehla a Hostivař: Marie Zdeňková, Milpo, 2003 (str. 42-51)
Antonín Švehla a Hostivař: Marie Zdeňková, Milpo, 2003 (str. 50)
Antonín Švehla a Hostivař: Marie Zdeňková, Milpo, 2003 (str. 75)
Petr Kovařík – Klíč k pražským hřbitovům, Lidové noviny, 2001 (str.200)
Kniha o Praze 15, MILPO, 2003 (str. 78-81)